Každý si vzpomeneme na to, jaké to bylo dostat svetr od babičky. Pokud nám výjimečně padl jak střihem, tak do oka, stejně se nedal nosit kvůli tomu, jak kousal. Po zbytek dne jsme tak skrz falešný úsměv cenili zuby jako gesto vděku za krásný svetřík, zatímco svetřík cenil své zuby na naší pokožku. Většina z nás si pak takový svetr na sebe už nevzala a na českou, kousavou vlnu zcela zanevřela. Česká vlna si tak vydobila špatnou reputaci, obzvlášť oproti jemné a hebounké vlně Merino, kterou všichni známe a máme rádi. Využití české vlny je tak mizivé, a v textilním průmyslu téměř neexistující.
Vlněný kabátek z dílny Lindy Havrlíkové
Ale šlo by to, jak se říká „hezky česky“ a zároveň nekousavě? Česká vlna je bohužel hrubá – na našem území prší, mění se roční období a máme tu podstatnou část roku zimu, jež dohromady dávají poměrně nevhodné podmínky pro chov ovcí s jemnou a hebkou vlnou. Zato v Austrálii je teplo stále, a tak je zde možné chovat plemeno ovcí Merino, z nichž pochází velká část vlny, kterou do naší země dovážíme. Návrhářka Linda Havrlíková za podpory Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze si však dala za úkol pracovat na vývoji minimálně kousavého materiálu, který ale bude využívat lokální surovinu. Výkupem české vlny od českých farmářů se tak podpoří lokální průmysl, a nebude proto nutno nic dovážet ze zahraničí a znečišťovat tím životní prostředí.
Jak by to fungovalo? V zásadě jde o to pracovat s technologiemi a úpravami během výroby, které by zjemnily látku natolik, aby se mohl vyrobit kabátek, který nekouše a nemusí se podšívat. Podobného výsledku by šlo též docílit kombinací s chemickými vlákny a tím materiál zahladit. Některé zahraniční výrobny tak činí, byť se pak pyšní 100% vlnou. Problémem syntetiky je ovšem nerozložitelnost v přírodě a ekologická zátěž spojená s její výrobou. Ačkoli vlna samotná se v porovnání s jinými přírodními materiály rozkládá pomalu, je to zcela přírodní a tradiční materiál, který má navíc spoustu unikátních vlastností.
Vlnu například není nutné často prát díky jejím samočistícím vlastnostem. Nečistoty jsou vynášeny na povrch vláken a v hloubi zůstává vlna čistá. Stačí ji tak jen dát ven a špínu vyklepat, přičemž pot se z ní sám vyvětrá. Zároveň pot a další vlhkost díky svým hygroskopickým vlastnostem velmi efektivně absorbuje, aniž by však působila na dotek vlhce. Mezi její nejceněnější vlastnosti ale patří to, že díky své struktuře udržuje stálou teplotu, a tak v zimě zahřeje a v teple v ní není vedro. Je ovšem pravda, že 100% vlna bez přidané syntetiky bude nejpravděpodobněji plstnatět, i když je správně nošená a udržována.
Vlněný tkaný svetřík z dílny Lindy Havrlíkové
I z toho důvodu se lidé vlny bojí. Zkrátka neví, jak o vlnu správně pečovat a mají strach, že je údržba vlněných výrobků příliš náročná. Linda Havrlíková má ale pár jednoduchých rad, jak předejít zbytečnému plstnatění a jak o vlnu pečovat tak, aby co nejdéle vydržela v perfektním stavu.
,,Přednostně je důležité koupit kvalitní výrobek z vlny. Tím je také zaručena jeho trvanlivost. Kvalitu poznáme podle vyšší ceny a prezentace autora či značky. Český trh ale není příliš velký, a tak po malém pátrání jistě najdete ten nejvhodnější. Pokud je možné vlněný kousek prát, perte ho opravdu velmi střídmě. Proces praní, jak ho známe ze současnosti je totiž na bázi chemikálií, tedy podstatou je prací prostředek, a ten dělá na textilních vláknech více škody, než užitku. Konkrétně u vlněných věcí ničí její přirozené vlastnosti, a tak funkční triko nemusí být po několika vyprání vůbec funkční.”
Lindiným cílem je obnovit výkup české vlny, a tím pomoci životnímu prostředí a podpořit české firmy a farmáře, jejichž vlna jim nevydělává tolik, kolik by mohla. České zemědělství je například kvůli všudypřítomnosti řepky v těžké situaci a podpořit jeho soběstačnost je důležitým tématem. Je to velké sousto, natož pro jednu českou návrhářku. Je ale lepší ukousnout si velké sousto a chtít něco změnit, než si nechat ukousnout ruku od kousavého svetru.
Text: David Laufer, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova, 2020.